Vážené dámy,
vážení pánové,
milí přátelé!
Jistě jsou mezi vámi tací, kteří si kladou otázku, proč výstava výtvarnic, uměleckého uskupení NAPLECH, nese název ŠEST. Ne, zdaleka to není pouze symbol vyjadřující počet umělkyň, kolegyň a kamarádek, které spojuje tvorba smaltovaných obrazů.
Číslo šest v numerologii symbolizuje lásku, rovnováhu, harmonii, domov a rodinu, ale i nesobeckost, starostlivost, spravedlnost a spolehlivost. Šestka je vzkazem, že máme zachovávat rovnováhu mezi našimi materiálními cíli a vnitřním, duchovním já.
Ne nadarmo se číslu šest právě pro jeho charakteristiku, říká také „číslo andělské“.
A v neposlední řadě. Bůh stvořil svět právě za šest dní, sedmý, jak víme z Bible, odpočíval.
Jsem přesvědčen, že mnohé z toho, co je charakteristické pro šestku, je blízké i dámám, jejichž tvorbu zde můžeme obdivovat. Je to dáno jejich pohledem na svět, stejně jako vnitřním rozpoložením, či přístupem k motivům, které ve svých dílech akcentují. A přestože jejich životní i umělecké cest
y jsou někdy na míle vzdálené, mnohem více je spojuje. A není to jen zájem o smalt, tuto po tisíciletí známou, jedinečnou a zároveň ve volné umělecké tvorbě doposud velmi mál
o používanou techniku. Je to především lidskost, opravdovost, pokora a touha zachytit ve svých dílech svět ne jaký vždy je, ale jaký by si přály, aby byl.
Pro tvorbu Heleny Hlušičkové je mimořádně důležité sepjetí protikladů. S nebývalou grácií se v jejich dílech snoubí humor se smutkem, stejně jako hravost s vážným poselstvím. K vyjádření svých pocitů a myšlenek Hlušičková nevyužívá jen lidské bytosti a věci které nás obklopují. Často jsou hrdiny jejich děl zvířata, jednající stejně jako ve slavných Ezopových bajkách, jako my lidé. Čím si však zaručeně můžeme být jisti je fakt, že v žádném jejím díle nebudeme postrádat nejen silný příběh, někdy až moralizující, ale především něhu a poselství, že umění nás má činit lepšími.
Pokud charakteristikou obrazů i plastik Heleny Hlušičkové je výrazná figurativnost, pak při pohledu na dřevěné sochy či mnohavrstevné smalty Kamily Housové Mizerové nás již na první pohled zaujme autorčin zájem o přírodu v jejím abstraktním ztvárnění plném příběhů a tajemství, stejně jako u jejich figurativních soch a smaltů, touha obdařit její postavy charakterem, respektive vyjádřit co možná nejpřesněji jejich chování. A je to i díky vrstvám nebarveného kovu, dotvářejícím určitou syrovost uměleckého projevu jejich mnohavrstevných smaltů, které můžeme směle přirovnat k dílům sochaře Vladimíra Janouška, jehož svébytnost koncepčního přístupu k práci s kovem dodávala jeho plastikám a sochám význam evropský.
Odlišný pohled na přírodu, která je však i pro ni naprosto zásadní inspirací v její nekonečné pestrosti, rozmanitosti a kráse, je patrný v díle Magdy Jochcové. Na jejich keramických sochách tak můžeme obdivovat dokonalé zachycení vypjatých situací, pohybu, prolínání jednotlivých tvarů a jejich vzájemného působení. Pro Jochcovou je však ještě jedno téma, které je v rámci její tvorby ať již sochařské, či malířské zcela zásadní, a tím je architektura. Ponejvýš osamělé, opuštěné a často i polorozpadlé domy, které si ráda fotografuje při svých toulkách krajinou a posléze z nich čerpá v rámci své práce. Bez zbytečného patosu, nicméně s o to větší invencí.
Jestliže Magda Jochcová staví své sochy z keramiky, milovaným materiálem, který obdivuje bratislavská rodačka Daniela Kosová je porcelán. A to i přesto, že práce s ním je technologicky nesmírně náročná. Odměna, která ji čeká na konci každé cesty – nového díla, je však nemalá. Vždyť právě porcelán, tento něžný, citlivý a nesmírně honosný materiál poskytuje jeho autorům již po staletí řadu tvůrčích možností, a to jak při tvarování, tak dekorování. V dílech Daniely Kosové, ať již se jedná o porcelánové plastiky, či v rámci její malířské tvorby se plně odráží její intenzivní niterní svět. Díky tomu můžeme sledovat zvířecí i figurativní motivy pohádkových bytostí, ale i fantaskní a reálné postavy plné zářivých barev a životního nadšení. Mnohé vystavené smalty tak svojí barevností, kompozicí i tématem jakoby navazují svým uměleckým ztvárněním na vrcholná díla Marca Chagalla.
Pokud paleta barev, které ráda používá Daniela Kosová je nesmírně široká, potom keramika, ale i smalty výtvarnice, která svůj život spojila s malebnou vesničkou Újezdec u Litomyšle, Jany Krejzové je výrazně střídmější a nebojím se říct, až úsporná. A přesto její díla plná touhy po experimentu, hledání, konceptu, pokusu a výzkumu tím v žádném případě netrpí, ba právě naopak. Krejzová tvoří převážně z hlíny nepálené i pálené, ke svému vyjádření používá textil i papír, v rámci své volné tvorby se věnuje kresbě, akvarelu a smaltovaným obrazům, které ráda doplňuje o prvky z porcelánu.
Témata, která se v jejich dílech zrcadlí jsou jí bytostně blízká a zcela zásadní. Pro Krejzovou to jsou především otázky ukotvení člověka v dnešním světě. Nalézáme v nich témata kořenů propojujících život jedince, stejně tak jako celé civilizace.
Pro Markétu Škopkovou je socha činorodý estetický prvek, jehož oprávněnost je dána vstupem do životního prostředí, v jejím případě nejen do vhodného interiéru, ale i díky konkrétnímu tématu a jeho ztvárnění, do malebného plenéru. Náměty, které Škopkovou nejvíce přitahují nás povětšinou zavádí do vesmírných a planetárních světů, do tajemných, magických krajin, ve kterých se prolíná svět skutečný se světem lidské duše. Tajemno v nejširším slova smyslu je pro Škopkovou stejně přitažlivé, jako věčný boj dobra a zla, který každý z nás v sobě samém svádíme po celou dobu našeho pozemského bytí.
Dámy a pánové, výstava, která představuje díla výtvarnic uměleckého seskupení NAPLECH nám dává možnost nahlédnout do hloubky jejich duší, do myšlenek, ve kterých putují od přírody k člověku, od země do kosmu.
Jejich cesty jsou nanejvýše prosté a skromné.
A právě proto z každého jejich díla můžeme cítit s jakou radostí a duchovní potřebou jsou tvořena.
© Ondřej Zemina, únor 2026
Bělohradská sýpka 02. 11. 2025
Vážené dámy,
vážení pánové,
milí přátelé!
Pokud se zamyslíme nad tím, kdy vznikaly první příběhy, které se v určitých podobách vypráví dodnes, pak se bezesporu dostaneme do časů sahajících ještě hluboko před vznik Starého zákona, Koránu či budhistických spisků.
Pohádkové příběhy jsou pak pravděpodobně tím prvním, co nám naše maminky vyprávěly.
O krásných princeznách, udatných rytířích, vychytralých čertech a jiných nadpřirozených bytostech, ale především o naději a víře, že láska a dobro nakonec vždy zvítězí nad zlem a temnými silami.
Podkrkonoší, místo, kde se nacházíme, je pro vznik silných příběhů jako stvořené. Ať se již jedná o nezapomenutelné Zapadlé vlastence místního rodáka Karla Václava Raise, situované do Pasek nad Jizerou, nebo
o nesmrtelnou Kytici v nedalekém Miletíně narozeného Karla Jaromíra Erbena, který jednu z nejsilnějších balad Svatební košile, situoval ke kostelu svatého Petra a Pavla na nedalekých Byšičkách.
Dívám-li se na obrazy Barbory Dohnalové a skleněná díla Pavla a Lucie Havelkových, pak si nedovedu představit příhodnější název pro jejich společnou výstavu než právě Příběhy.
Témata Barbořiných obrazů jsou velmi rozmanitá. Tvoří je krajiny, interiéry (mimochodem téma knihoven a zachycení jejich atmosféry je pro Dohnalovou naprosto fascinující) i dominanty architektury, které jsou často obohaceny o drobné detaily nadpřirozena. Není se čemu divit. Příběhy Harryho Pottera jsou její srdeční záležitostí od raného dětství, knihy Stephena Kinga pak neodmyslitelně patří k jejímu dospělému životu. Řada obrazů je tak vlastně ilustrací jeho sci-fi hororových příběhů, jiné pak vystihují prostředí, ve kterém se jeho knihy odehrávají.
Podle mého názoru je však ještě jedno téma, které k obrazům Barbory neodmyslitelně patří, a to její silná vazba na rodné Valašsko, na tento rázovitý hornatý kraj plný úžasných scenérií a zákoutí přímo vybízející
k jeho zaznamenávání. A právě obrazy, které se ke vzpomínkám na tuto část naší země a na dětství v ní strávené váží, patří podle mě k těm prožitkově nejsilnějším.
Poslední roky však hraje v tvorbě Dohnalové stále větší roli figura, často zachycující samotnou autorku, nebo jen ve formě postav, kterým však něco zásadního chybí. Hlava, či alespoň obličej. Jako by Barbora nechtěla nám – pečlivým pozorovatelům svých obrazů napovídat, kdo jsou hráči vystupující v jejích příbězích, nebo prostě jen proto, že zbytečná personifikace by ubrala na atmosféře plné tajemna a někdy i určité ponurosti.
Koneckonců, atmosféra snů a jemných emocí je přítomna v každém jejím díle, kde se prolínají nostalgie, ženská jemnost a hravost. Významným prvkem, charakterizujícím její obrazy je též hra se světlem a jeho výraznými kontrasty. Barbora s barvou pracuje velice citlivě a k dokonalé atmosféře jednotlivých příběhů často ani nepotřebuje bůh ví jak širokou škálu barev. Avšak s těmi, se kterými však pracuje, si rozumí v pravdě mistrovsky.
Jestliže jsou obrazy Dohnalové plné fascinujících příběhů, které nás nutí znovu a znovu se pohledem vpíjet do jejich obsahu, pak skleněná díla Lucie a Pavla v nás vzbuzují touhu k jejich dychtivému pozorování, ale
i k nesmírné touze je vnímat svým dotykem.
Pokud tedy hovoříme o Valašsku jako o místu, které bezesporu utvářelo lidskou i uměleckou osobnost Barbory Dohnalové, pak v případě Pavla a Lucie Havelkových je takovým místem Vysočina. Konkrétně nevelká vesnička Škrdlovice, nacházející se nedaleko Žďáru nad Sázavou, jejíž historie sahá až do 15. století. Co je však pro tvorbu Havelkových mnohem zásadnější, je skutečnost, že sklo se ve Škrdlovicích začalo vyrábět již na počátku čtyřicátých let minulého století, a to díky bratrům Emanuelu, Jindřichu, Bohuslavu a Josefu Beránkovým, kteří zde založili první sklářskou dílnu. A Havelkovi jsou v současné době bezesporu nejvýznamnějšími pokračovateli jejich tradice v tvorbě hutního skla.
Pozorujeme-li jednotlivá díla Pavla a Lucie, musíme obdivovat jejich dokonalou řemeslnou preciznost, která jejich mísy, vázy, lodě či artefakty rozličných tvarů posouvá z oblasti užitého umění výš, tam, kde již přívlastek „užité“ je jaksi nadbytečný.
Je to však především umělecké ztvárnění, dokonalá syntéza barev, nápaditost a originalita tvarů, které „obyčejný“ kus skla mění v Tajemství pralesa, Zlatý grál, Peřej, Plachetnici či Rozbouřený Atlantik.
Tvorba Pavla a Lucie nás nutí ji nejen donekonečna pozorovat, ale především se jednotlivých děl dotýkat, vystavovat je rozličnému světlu, díky němuž můžeme stále znovu a znovu zažívat ten neskutečný zázrak znovuobjevení. A ještě v něčem jsou díla Havelkových zcela výjimečná. V době, kdy i ti nejslavnější světoví skláři mají kolem sebe týmy, které jim jejich díla pomáhají spolutvořit, Pavel a Lucie každý svůj příběh odvypráví zcela sami – od jeho návrhu, práce s píšťalou na huti až po finální opracování do podoby, kterou můžeme obdivovat i zde, na naší výstavě.
České sklo má tradičně již po mnoho staletí po celém světě vynikající zvuk. V malé vesničce na pomezí Čech a Moravy díky umu a invenci Pavla a Lucie vznikají díla, která obdivují v Americe, Číně, na Taiwanu, v Rusku, Dubaji, Polsku, Německu či Velké Británii. Můžeme je najít v mnoha významných soukromých sbírkách po celém světě, ale jak Pavel skoro plaše říká, nejvíce si váží zastoupení v proslulé sbírce Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
Příběhy vyprávěné obrazy Barbory a skleněnými artefakty Lucie a Pavla a vytvořené díky jejich talentu, umu, pracovitosti, ale i nesmírné pokoře, nás přenášejí do světů, ve kterých se jednoznačně cítíme dobře. Dopřejme si tedy alespoň na chvíli ten luxus a vstupme do nich skrze svoje vnímání, představivost a fantazii.
Vám, Barboro, Lucie a Pavle, přeji mnoho invence, originality a tvůrčí kreativity při vyprávění dalších vašich příběhů, které nás činí bohatšími a lepšími.
Protože právě to je skutečným smyslem umění.
© Ondřej Zemina, říjen 2025
Vážené dámy,
vážení pánové,
milí přátelé,
když jsme s Ditou přemýšleli, kterými autory svoji výstavní činnost zahájíme, velmi záhy jsme došli k názoru, že společným projektem dvou na první pohled velmi odlišných umělců – významného solitéra pražského výtvarného života Josefa Duchana a mladého talentovaného brněnského malíře Jana Svatoše.
Jak již název výstavy, který jsme použili „POZORUJI“ naznačuje, jsou oba výtvarníci, mimo jiné, velmi příkrými pozorovateli světa, který nás obklopuje.
Jejich tvorba i přístup k životu jsou v mnohém na hony vzdálené – zatímco Duchanovým světem je město s pestrou paletou jeho podob, plné postav, které hrají v jeho tvorbě stále velmi důležité místo, Svatoš naopak hledá inspiraci v přírodě /koneckonců dlouho se sám považoval za krajináře/, kde se může plně věnovat svým láskám – geologii a mineralogii, nebo jen prostému meditativnímu pozorování krajiny a jejím solitérům – skalám.
Zatímco Svatoš usedá s oblibou na své dráhové kolo bez brzd, kterým brázdí brněnské ulice, Duchan téměř posvátně vyndává nezbytné propriety a balí si cigaretu ze svého oblíbeného tabáku, kterou pak lačně vykouří, aby shlédl s hlubokým zaujetím zprávy ze světa, které ho většinou velmi zneklidní, Svatoš si v takové chvíle vaří milovaný zelený čaj, bez kterého nemůže být.
Duchanova tvorba postupně přechází během jejího vývoje od klasického obrazu na plátně k malbě a především kresbě na rozličné materiály, což mu přináší tolik potřebnou absolutní svobodu projevu, kreslí obouručně vše, co vidí, prožívá, vnímá, všude a za každé situace, přičemž jeho kresby jsou mnohovrstevné, kdy každá jejich vrstva vypovídá samostatně svůj příběh, aby společně vytvořily jakýsi mikrosvět, vesmír, do kterého vnímavý divák touží vstoupit, hledat a nalézat své vlastní příběhy.
Svatošova tvorba je plná meditace a snahy o pochopení objektů, které nás obklopují, ať již se jedná o krajinu jako takovou či jednotlivé její dominanty. Jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem je malba, jejíž vrstevnatost Svatoše zároveň přitahuje, stejně jako fascinuje.
Pro Duchana je kreslení posedlostí, absolutní nutností, jeho tvorba je velmi pestrá – důležitou roli v ní hraje figura, ale také psychedelická ornamentální malba často připomínající vzory orientálních koberců nebo rituální malby australských Aboriginů.
Bodem, který Svatošovu tvorbu v současnosti silně ovlivňuje, byla jeho návštěva Islandu a především setkání s osudovou skálou jeho života – skálou, která s ním po několik hodin rozmlouvala a ke které se ve svých dílech, stále a v mnoha rozličných zpracování a tématech, tak rád vrací.
Pro Duchana je podobným bodem hudba, která jeho kresby silně ovlivňuje, přičemž paleta jeho oblíbených skladatelů a žánrů je velmi široká, o čemž nejlépe svědčí Duchanův soubor, který vznikl pod vlivem hudby Bedřicha Smetany a který byl s velkým úspěchem vystaven v roce 2003 v Městské galerii v Litomyšli.
Zatímco Jan Svatoš jednoho dne dovypráví příběhy „své“ skály a my se můžeme těšit na nová dobrodružství, která nám jeho tvorba přinese, Josef Duchan nás bezesporu nikdy nepřestane překvapovat příběhy, které vypráví prostřednictvím svých obrazů a kreseb a které jsou plné nevyřčených pozvánek k jejich návštěvě, návštěvě ne ledajaké, ale plné hloubání a otvírání vlastních stránek fantazie.
Milí přátelé, přeji Vám krásný zážitek ve společnosti Josefových a Janových děl.
© Ondřej Zemina
Praha, červenec 2024
